F/Lt Karel Bečvář, DFC

Anotace knihy: zde

Výňatek z knihy: Jsme napadeni... Životní příběh plk. Karla Bečváře, DFC

Jaké je to být navigátorem? Jedním slovem těsné. Tomu je pak přizpůsobeno vše. Malý stoleček, malá židlička, malá lampička, avšak člověk normálních rozměrů, který se do přesně centimetry ohraničeného prostoru musí vměstnat. Na stolečku máte rozloženou mapu a další nezbytné potřeby, které se na něj sotva vejdou. Lampička je na mapě schopna ozářit pouze jen ten nejdůležitější prostor, životně důležitý pro momentální polohu letounu. Zakreslujete na ni čáry podle číslic. Váš kolega z vedlejší "kóje"[1] vám je pak pomůže ověřit pomocí obdržených zaměření ze země. Všude je cítit mazivo a vypálené palivo. Motory burácejí, až to bere dech, a skrze jejich ohlušující řev je pramálo slyšet normálního slova. Proto máte zapojený intercom a sluchátka v kožené přilbě. Navíc zima. Nahoře je ukrutná zima. Kolikrát ani teplé letecké oblečení vybavené zevnitř kožichem nepomáhá. Zima se dostane až na tělo a umocňuje všechny pocity.

Sedíte si na své židličce v malém prostoru a snažíte se soustředit. Dokud je to "jen" Cross Country, tedy cvičný let, je to všechno ještě dobré. Snažíte se vypočítat všechno správně a pečlivě zanášet do své mapy. Vedete letoun zcela sám. Pilot udělá to, co mu v souvislosti se směrem letu řeknete. Snažíte se v sobě sebrat všechny našprtané a nashromážděné znalosti a jistota jejich vědomostí se pak promítá i do jistoty propočtů. Nebylo tedy marné, že jste se všechno tak dlouho a tak pečlivě učili.

V tom skutečném letu, bojovém letu, je ale všechno dočista jiné. Tam už to hra není. Vaše činnost pak nabírá zcela jiných rozměrů. Každý v posádce je na vašich výpočtech závislý. I když máte před sebou okno, je zastřeno, abyste jím pronikajícím světlem nepřilákali noční lovce v podobě nepřátelských stíhačů, kteří prohledávají černý obzor před svým letounem a hledají svou oběť. Třeba právě ten váš letoun, který se svými výpočty snažíte navést k cíli, v lepším případě už domů po splnění úkolu. Ono je stejně lepší nevidět ven. V černočerné tmě, občas na nějaké misi trochu méně temné díky svitu měsíce, olizují oblohu desítky obřích chapadel v podobě zuřivě se mihotajících světlometů, jejichž jediným úkolem je najít vás, zaměřit, ulovit, zpřesnit tak polohu protiletadlovým zbraním nepřítele. Pokud najde váš letoun, začne ohlušující salva, která přehluší i řev motorů. Občas, pokud vás paprsek zaměří, nebo se podaří dělostřelci tam dole na zemi náhodný blízký "zásah", hodí to celou mašinou. Ve sluchátkách slyšíte nadávat své bratry ve zbrani. Občas se neubrání i vulgárním slovům. To se ale už vy sami sbíráte ze země, když vás dech-beroucí výbuch odhazuje stranou prudkým výkyvem osm tun vážícího těžkého obra.

Starat se o to tam venku není váš úkol. Pilot se snaží, seč může, aby se pokud možno vyhnul flaku. Snaží se o to všemožnými manévry. Kroutí "berany" i "šoupe" nohama, hýbe pákami ovládajících souhru motorů, aby pomocí naučených kliček co nejvíce ztížil zaměření těm dole u obřích laufů. Pomáhají k tomu i střelci, kteří hlásí, kde co bouchlo a jak daleko.

Vaším hlavním a nejbližším společníkem jsou číslovky. Je jich mnoho a nesmí se vám za žádnou cenu poplést. Jste stroj. Počítací stroj. Čísla a jen čísla. Nic jiného vás nesmí zajímat. Ani hluk motoru, ani flak, ani ohlušující rány, ani ten stres, či snad strach, že to dole spočítají dobře a příští rána bude... přesnější. Na to není dovoleno myslet. Vy jen počítáte. Na vašich propočtech stojí celá posádka. Na vašich propočtech závisí, jestli se trefíte na správné místo - nad cíl nebo zda budete muset opravovat, znovu nalétávat, a tedy být v tom pekle déle. Vy jste navigátor a vy určujete, kam se poletí. Jste ale součástí většího stroje šesti lidí, kteří v tomto momentu letí jako jeden muž. Být navigátor znamená mít doslova železné nervy, ať se děje cokoliv. Musíte být schopen všechna čísla poskládat a propočítat správně, ať je hrozba smrti sebeblíže. I když se každou chvíli můžou trefit přímo do vás, takže budete rozprášen do prostoru, musíte být schopen všechny dovést domů. I když je zataženo a vy nevidíte hvězdy, které mohou pomoci. I když odejde rádio, skrz které vám posílají údaje o vaší poloze, za každou cenu musíte své kamarády dovézt domů. Na vás záleží, zda poletíte na cíl jednou, pětkrát, nebo desetkrát - musíte splnit povinnost.

Vypočítáte-li vše správně, možná se i vrátíte domů. Možná s řádně prošitou mašinou, ale vrátíte se. Třeba pak budete moct znovu zasednout u barové stoličky se svými kamarády, všemu se hlasitě smát, řádně se opít, zazpívat všechny oblíbené a známé české písničky, které si už i konzervativní Angličané a zejména Angličanky také oblíbili. Vše proto, abyste na tu hrůzu, na ten bezbřehý strach na chvíli nemuseli myslet. Třeba se vrátíte a budete moct pozvat tu hezkou blondýnku ze včerejška do kina nebo na procházku do parku, a třeba s ní strávíte i pár hezkých chvil o samotě. I tak se dá na chvíli zapomenout. Nemyslet na další let. Další let, ze kterého se už nemusíte vrátit. Vždy se to ale znovu vrátí zpět jako bumerang. Povinnost, zítra, možná za dva dny, letíte znovu.

Obě stanoviště, tedy navigátorovo a radistovo, se nacházela v přední části letounu, hned za pilotní kabinou, pod níž bylo okno pro bombardovací zaměřovač. První byl prostor pro radiokomunikaci. Druhý prostor směrem k ocasní části byl prostor pro navigátora. Ač byly tyto prostory volné, daly se zatáhnout závěsem, aby mohli oba pracovat při menším světle. Zatímco radiotelegrafista seděl po směru letu, navigátor seděl bokem. Kolem těchto stanovišť bylo možno projít do zadní části letounu.