Generálmajor letectva v. v. Jan Roman Irving 
Sem vložte podnadpis

Czech Spitfire Club

V malé obci Lisov v okrese Stříbro se 7. března 1915 narodil budoucí pilot slavné 311. československé bombardovací perutě. Jméno Irving původně znělo jinak. Než si jej změnil, jmenoval se Ircing. Vyučený zámečník, kterému učarovalo létání, navštěvoval podobně jako mnoho jeho vrstevníků z Plzeňského kraje Západočeský aeroklub. I on prodělal základní výcvik ještě v předválečné době. ,,Vojnu" nastoupil už v roce 1933. Mezi lety 1934-1935 absolvoval Školu pro odborný dorost letectva, v níž výcvik probíhal při Vojenském leteckém učilišti v Prostějově. Po jejím absolvování získal kvalifikaci pro pilota dvoumístných letounů.

V československém letectvu působil jako letec-pozorovatel u 1. Leteckého pluku ,,T. G. Masaryka" v 1. letce. Ta byla vybavena vynikajícími stroji Letov Š-328, tzv. Šmolík. Jednalo se o nejvíce rozšířený jednomotorový dvouplošník předválečného československého letectva. Motor Walter Pegas II-M2 dodával výkon 427kW. Standardní výzbroj tvořily dva kulomety ráže 7,92 mm. Dodávány byly v několika verzích pro různé účely. Letci na nich plnili kromě pozorovacích služeb také výzvědnou, bombardovací a dokonce i stíhací. K prvnímu předání těchto strojů došlo v roce 1935. J. R. Irving tedy létal na zbrusu nových strojích tohoto typu.

Ani J. R. Irving si nemohl dlouho užívat mírového létání ve své rodné vlasti, kterou napadli a zabrali Němci. Československo opouští 12. května 1939. Přes hranice si to zamířil rovnou do Krakova na doposud funkční československý konzulát. Jelikož v tu dobu nebyla jiná možnost, jako celá řada jiných, podepsal i on pětiletý závazek do Cizinecké legie. Do Francie odplul na křižníku ,,Chrobry" 29. července 1939. Jako vyškolený pilot byl i on ihned po vypuknutí válečného stavu mezi Francií a Německem přeložen od pěšáků k leteckým sborům, a to konkrétně ke 101. letecké základně, jež operovala na letišti Tolouse-Francazal. Jelikož byla ale francouzská technika přeci jen odlišná od té naší, muselo dojít k přeškolení. Po úspěšném absolvování těchto kurzů byl přidělen 19. května 1940 ke Groupe de Bombardement GB I/21. Získal zde hodnost Caporal-Chef.

Do kapitulace Francie stačil vykonat celkem jedenáct operačních letů, naposledy letěl s bojovým úkolem v noci ze 14. na 15. 6. 1940. Cílem bylo bombardování německých pancéřových kolon v severní Francii a Belgii a Irving přitom nalétal 15 operačních hodin. Žádost maršála Petaina ze dne 18. 6. 1940 o příměří jej zastihla na letišti Agen u Bordeaux. Vzhledem k nastalé situaci bylo třeba okamžitě rozhodnout o dalším postupu, a tak se Irving rychle domluvil s dalšími třemi českými letci Kedou, Žantou a Malovcem, a spolu doslova ukradli na ploše stojící francouzský dvoumotorový bombardér Amiot 354. (Druhá skupina podobně odvážných pilotů ve složení Schoř, Baumruk, Petr, Kráčmer a Kříž si na úprk z Francie "vzala na cestu" Blocha MB-210 a do Anglie, byť s potížemi, skutečně doletěli). To původně měla v úmyslu i Irvingova posádka, která téhož dne - 18. 6. 1940 - tímto dobrodružným způsobem vyrazila. Špatné vyhlídky však avizoval jak zlé počasí, tak i nedostatek času na předletovou přípravu a absence navigačních přístrojů. Benzinové ukazatele ovšem ale také mnoho optimismu k cestě do Anglie nedodávaly, takže se nakonec letci rozhodli, že raději obrátí a poletí na jihovýchod do bližší Jugoslávie, kterou navíc lépe znali z období před válkou. Aby toho nebylo málo, začal vynechávat jeden motor, připozdívalo se a museli letět přes Alpy a nepřátelskou Itálii. Nad Pádskou nížinou jim dost zkomplikoval let italský flak, který se do nich trefil, takže technické problémy postupně narůstaly také u druhého motoru. Přesto se jim nakonec podařilo s velkým štěstím doletět a s oběma vynechávajícími motory přistát u Záhřebu. Radost ze šťastného zakončení tohoto divokého úletu však brzy vystřídala obava, co bude dál. Obyčejní Jugoslávci včetně letců a vojáků měli z jejich úspěšného úletu radost, a projevy sympatií cítili naši letci na každém kroku. Benevolence strážících vojáků na letišti v Záhřebu šla dokonce tak daleko, že Irving se Žantou směli své letadlo po provizorní opravě největších poškození sami přeletět na letiště v Niš, kde teprve byli oficiálně internováni. Jelikož ale v Jugoslávii stále ještě vládla profašistická vláda, vypadalo to na možnost vydání Němcům. V okamžiku, kdy již reálně hrozilo Janu Irvingovi a jeho druhům vydání do Protektorátu, zasáhli naši krajané v Jugoslávii a zorganizovali útěk celé české posádky z internace. Obětavě se jej ujala rodina pí. Kandičové, s níž navázal velmi přátelský, až rodičovský vztah (oslovoval ji ,,mamičko") a až do konce jejího života v 80. letech s ní udržoval alespoň písemný kontakt.

Poté se 1. září zapsal do československé armády, která se formovala mimo jiné i v Bělehradě, s níž pak putoval přes Řecko, Turecko do palestinské Haify. Zde se nakrátko stal příslušníkem Čs. pěšího praporu 11 - Východního. pod velením věhlasného plk. Klapálka. Po více než měsíci - 24. února - byl převelen k letectvu a vydal se na strastiplnou cestu kolem Afriky do Anglie. Jedinou delší zastávkou na této mnohaměsíční cestě, na kterou spolu s ostatními kamarády-letci pak během života vzpomínal, byla návštěva čs. konzulátu v Kapském Městě, jehož půda se opakovaně stávala vítanou duševní i fyzickou vzpruhou pro všechny, a to zejména zásluhou konzula p. Linharta a jeho rodiny. Na půdu ,,staré dobré Anglie" posléze vstoupil 21. května 1941.

Ihned byl přijat do řad Royal Air Force v hodnosti Sergeant a znovu se vrátil do školících kurzů, kde se seznamoval s anglickou leteckou technikou. Celá procedura skončila úspěšným přeškolením a 22. července 1942 se J. R. Irving stal operačně činným pilotem 311. čs. bombardovací perutě. Na dvoumotorových Wellingtonech operoval zejména při nočních náletech nad nepřátelská území.

Po převelení k Pobřežnímu velitelství (Bomber Command) na jaře 1943 byl přeškolen na čtyřmotorové Liberátory B-24 a naši letci se z letů nad okupovanými územími přesunuli nad širokou hladinu moří a oceánů. Zde měli za úkol vyhledávat a ,,lovit" německé ponorky. Pouhé objevení U-boatu bylo velice nesnadným a nesmírně unavujícím, mnohahodinovým úkolem, takže její následné objevení či dokonce zničení (nebo alespoň poškození), všichni vnímali téměř jako zázrak. Někeré posádky létaly celé hodiny, dny i měsíce a nespatřily nic. Štěstí J. R. Irvingovi však přálo. Podařilo se mu objevit ji celkem osmkrát. Ačkoli některé zdroje uvádějí, že se ani u jedné nepodařilo dostatečně prokázat jejich poškození nebo zničení, sám hrdina dnešního příběhu byl přesvědčen, že jich společně se svou osádkou mohli potopit pět a navíc o tom vypovídají i údaje jeho operačního deníku i jedno prokazatelné potopení díky filmovému záznamu z r. 1944. V rámci několika vykonaných operačních turnusů nalétal celkem přes 2.800 úctyhodných hodin, z toho 1.025 operačních, a to při celkem 99 operačních letech.

* 7. 3. 1915 (Lisov u Stodu), † 24. 4. 1997 (Praha)

Za pomoc při sepsání tohoto článku i poskytnutí fotografického materiálu děkuji

Ivetě Irvingové, dceři generála Irvinga.

Lovil jsem ponorky

Protože skutečně svými výkony i leteckými schopnostmi a talentem patřil mezi nejlepší čs. piloty, byl s několika dalšími v rámci výcviku spojeneckých posádek pro pomoc po invazi do Normandie jako instruktor létání v červenci 1944 převelen na Bahamské ostrovy, kde tuto činnost (rovněž velmi úspěšně) vykonával na základně Windsor Field v Nassau více jak rok do doby, než se konečně po 6 letech války mohl dne 25. srpna 1945 vrátit do již svobodné vlasti.

O rok později odešel z armády, aby nastoupil k nově obnoveným ČSA. Ani jemu se ovšem nevyhnuly perzekuce ze strany komunistického režimu. Po Únoru 1948 byl zatčen a bez soudu vězněn více jak 2 roky na Ruzyni. Po propuštění se sice oženil a založil rodinu, nicméně tím, že mu již nebylo umožněno vykonávat jeho původní, nýbrž jen ,,podřadnou" dělnickou práci v různých podnicích, mělo to vliv i na atmosféru manželství, které se v důsledku toho později rozpadlo. Značnou měrou k tomu přispělo i další uvěznění v důsledku určitých projevů revolty na pracovišti, která mu byla vždy vlastní, neboť nesouhlasil s průběhem a výsledkem revolučních událostí v Maďarsku v r. 1956. S dalšími svými kolegy byl odveden rovnou z práce a po opětovném ,,pobytu" v Ruzyni se domů mohl navrátit až za dalších půl roku. I poté až do své částečné rehabilitace v 60. letech vykonával nekvalifikovanou a velice špatně placenou práci. K létání se však ještě vrátil právě po své částečné rehabilitaci a svou leteckou éru dokončil na dopravních strojích IL-14.

V roce 1990 byl v rámci první velké vlny rehabilitací povýšen na plukovníka v. v. a v květnu 1995 i do hodnosti generálmajora, aby jen několik dní poté z rukou francouzského vojenského attaché převzal Národní řád Francie s titulem rytíře, jehož dekret podepsal tehdejší francouzský prezident Mitterand. Svůj bohatý a dobrodružný život po všech stránkách dožil 24. dubna 1997, kdy v úctyhodném věku 82 let skonal v pražské voj. nemocnici ve Střešovicích.

Obdržel 4x Čs. válečný kříž, 3x Čs. medaili Za chrabrost, Čs. medaili Za zásluhy I. st., Pamětní medaili čs. zahraniční armády se štítky F a VB, Medaili Za hrdinství, francouzský řád Ordre National du Merite ve stupni Chevalier, Croix de Guerre, Croix pro Audacia, britskou 1939-1945 Star, Air Crew Europe Star, Atlantic Star, Africa Star, Defence Medal, War Medal a polský Kříž polských ozbrojených sil...