F/Lt Karel Bečvář, DFC
Sem vložte podnadpis

Plukovník Karel Bečvář se pro mne běhěm mého studia tohoto období stal velice významnou součástí života. Běhěm zkoumání dobových materiálů ke mě promlouvá výrazný obraz statečného může, jež by neměl  být zapomenut. Jest mi ctí moci o něm napsat knihu, která vyjde během roku 2017.

F/O Karel Bečvář, DFC, plukovník in memoriam

11. 11. 1917 / Blovice / 18. 8. 1942 / nad Biskajským zálivem

Osobní číslo RAF: 82587

Jedním z našich nejlepších navigátorů u RAF

Příští rok v listopadu uběhne sto let od narození Karla Bečváře, rodáka z Blovic. Jeho otec měl zámečnickou dílnu, kterou chtěl svému synovi předat. Jeho syn měl ale jiné sny, kterým jeho rodiče příliš nepřáli. Už odmala se velice silně zajímal o létání. Svůj sen si ale nakonec prosadil a pilotní výcvik zakončil ve Vojenské akademii v Hranicích na Moravě roku 1937 jako nejmladší poručík letectva. Jeho zaměření bylo letec - pozorovatel.

Přišly události let 1938 a 1939. I Karel Bečvář se brzy po zabrání naší vlasti rozhodl odejít do zahraničního odboje. Se svou setrou Marií si dohodli, že jí bude psát dopisy s tajnými řádky psanými citrónovou šťávou.

Hranice do Polska překročil 9. června 1939 v Těšínsku. Zde je příběh podobný jiným osudům z naší série. Z Polska následovala cesta do Francie, a z té pak do Anglie. Zde se však příběh Karla Bečváře začíná odvíjet jiným směrem. Anglie nenabízela automaticky každému pilotovi ihned místo ve stíhacích perutích. Někteří dostali nabídku sloužit v jiném zařazení. To se týkalo i Karla Bečváře, který stanul u samého zrodu naší jediné bombardovací perutě v rámci RAF - 311.

Zůstal věren svému původnímu zaměření a létal zde jako navigátor. V prvním turnusu odlétal 35 operačních letů. Poté byl vyslán služebně do Kanady, kde se měl na specializovaných kurzech učit předmětu, který nebyl v naší vnitrozemské zemi třeba. Astronavigace byla při letech v RAF nezbytná. Zatímco doma stačilo navigátorovi sledovat pozemní cíle, které mu pomáhaly v orientaci, nad mořem to nebylo možné. Zde letcům pomáhaly hvězdy.

Pokud člen RAF, ať pilot či jiný člen létajícího personálu, odlétal předepsaný počet hodin, mohl strávit zbytek války v zázemí. Mohl působit např. jako instruktor v některém z výcvikových center. Takovou možnost měl i Karel Bečvář. On však chtěl pokračovat v bojovém létání. Chtěl dál bojovat proti uzurpátorům jeho vlasti. Vrátil se tedy znovu do Anglie, kde v hodnosti F/O, tedy Flying Officer (hodnost odpovídala naší hodnosti nadporučíka), nalétal dalších 15 operačních letů.

F/O Karel Bečvář absolvoval svůj poslední let 18. 8. 1942. Tehdy bylo na protiponorkový průzkum vysláno osm strojů typu Wellington. Stroj Karla Bečváře startoval podle jeho osobního leteckého deníku v 10:00 hod ráno. Během těchto průzkumných letů se bombardéry setkaly s několika dálkovými německými stíhači. 18. srpna je jedním z dalších černých dnů československého letectví. Jednou z obětí byla osádka F/Sgt Jana Lence Wellingtonu Mk.IC (KX-B/DV665), ve které letěl i F/O Karel Bečvář. Jejich bombardér byl sestřelen nad Biskajským zálivem někdy ve 12.34 minut, kdy se osádka ozvala naposledy poté, co hlásila napadení nepřátelským stíhačem. I když se toho odpoledne posádka nevrátila, stále existovala naděje, že poškozený bombardér mohl nouzově přistát na španělském pobřeží. Tato naděje však definitivně zhasla po několika měsících, kdy byla posádka F/Sgt Lence, společně s F/O Karlem Bečvářem, prohlášena na zesnulou.

Setřel jednoho Wellingtonu skutečně hlásil toho dne Obfw. Friedrich Jost, který letěl na letounu Arado Ar 196 A-3. Je to ale jen jeden, nikoliv však jediný možný vítěz nad jedním z "našich" Wellingtonů.

F/O Karel Bečvář byl několikrát vyznamenán. Jedním z nejvyšších vyznamenání byl i záslužný letecký kříž - Distinguished Flying Cross, ve zkratce DFC. V roce 1942 jej dostal F/O Karel Bečvář jako jeden z prvních mezi jedenapadesáti důstojníky. Obdržel také Československý válečný kříž 1939 a Československou medaili Za chrabrost před nepřítelem. Po válce byl za své činy povýšen na štábního kapitána a v roce 1991 pak do hodnosti plukovníka in memoriam. V jeho rodné obci odhalili místní obyvatelé 3. 5. 1997 památník blovickým letcům, mezi nimiž je uvedeno jméno i Karla Bečváře.

Za pomoc při sepsání tohoto článku bych rád poděkoval neteři Karla Bečváře paní Zině Homanové, z jejíhož archivu byl čerpán i fotografický materiál. 

Jaké je to být navigátorem?

 Jedním slovem těsné. Tomu je pak přizpůsobeno vše. Malý stoleček, malá židlička, malá lampička, avšak člověk normálních rozměrů, který se do přesně centimetry ohraničeného prostoru musí vměstnat. Na stolečku máte rozloženou mapu a další nezbytné potřeby, které se na něj sotva vejdou. Lampička je na mapě schopna ozářit pouze jen ten nejdůležitější prostor, životně důležitý pro momentální polohu letounu. Zakreslujete na ni čáry podle číslic. Váš kolega z vedlejší "kóje"vám je pak pomůže ověřit pomocí obdržených zaměření ze země. Všude je cítit mazivo a vypálené palivo. Motory burácejí, až to bere dech, a skrze jejich ohlušující řev je pramálo slyšet normálního slova. Proto máte zapojený intercom a sluchátka v kožené přilbě. Navíc zima. Nahoře je ukrutná zima. Kolikrát ani teplé letecké oblečení vybavené zevnitř kožichem nepomáhá. Zima se dostane až na tělo a umocňuje všechny pocity.

Sedíte si na své židličce v malém prostoru a snažíte se soustředit. Dokud je to "jen" Cross Country, tedy cvičný let, je to všechno ještě dobré. Snažíte se vypočítat všechno správně a pečlivě zanášet do své mapy. Vedete letoun zcela sám. Pilot udělá to, co mu v souvislosti se směrem letu řeknete. Snažíte se v sobě sebrat všechny našprtané a nashromážděné znalosti a jistota jejich vědomostí se pak promítá i do jistoty propočtů. Nebylo tedy marné, že jste se všechno tak dlouho a tak pečlivě učili.

V tom skutečném letu, bojovém letu je ale všechno dočista jiné. Tam už to hra není. Vaše činnost pak nabírá zcela jiných rozměrů. Každý v posádce je na vašich výpočtech závislý. I když máte před sebou okno, je zastřeno, abyste jím pronikajícím světlem nepřilákali noční lovce v podobě nepřátelských stíhačů, kteří prohledávají černý obzor před svým letounem a hledají svou oběť. Třeba právě ten váš letoun, který se svými výpočty snažíte navést k cíli, v lepším případě už domů po splnění úkolu. Ono je stejně lepší nevidět ven. V černočerné tmě, občas na nějaké misi trochu méně temné díky svitu měsíce, olizují oblohu desítky obřích chapadel v podobě zuřivě se mihotajících světlometů, jejichž jediným úkolem je najít vás. Zaměřit. Ulovit. Zpřesnit tak polohu protiletadlovým zbraním nepřítele. Pokud najde váš letoun, začne ohlušující salva, která přehluší i řev motorů. Občas, pokud vás paprsek zaměří, nebo se podaří dělostřelci tam dole na zemi náhodný blízký "zásah", hodí to celou mašinou. Ve sluchátkách slyšíte nadávat své bratry ve zbrani. Občas se neubrání i vulgárním slovům. To se ale už vy sami sbíráte ze země, když vás dech-beroucí výbuch odhazuje stranou prudkým výkyvem osm tun vážícího těžkého obra.

Starat se o to tam venku není váš úkol. Pilot se snaží, seč může, aby se pokud možno vyhl flaku. Snaží se o to všemožnými manévry. Kroutí "berany" i "šoupe" nohama, hýbe pákami ovládajících souhru motorů, aby pomocí naučených kliček co nejvíce ztížil zaměření těm dole u obřích laufů. Pomáhají k tomu i střelci, kteří hlásí, kde co bouchlo a jak daleko.

Vaším hlavním a nejbližším společníkem jsou číslovky. Je jich mnoho a nesmí se vám za žádnou cenu poplést. Jste stroj. Počítací stroj. Čísla a jen čísla. Nic jiného vás nesmí zajímat. Ani hluk motoru, ani flak, ani ohlušující rány, ani ten stres, či snad strach, že to dole spočítají dobře a příští rána bude... přesnější. Na to není dovoleno myslet. Vy jen počítáte. Na vašich propočtech stojí celá posádka. Na vašich propočtech závisí, jestli se trefíte na správné místo - nad cíl nebo zda budete muset opravovat, znovu nalétávat, a tedy být v tom pekle déle. Vy jste navigátor a vy určujete, kam se poletí. Jste ale součástí většího stroje šesti lidí, kteří v tomto momentu letí jako jeden muž. Být navigátor znamená mít doslova železné nervy, ať se děje cokoliv. Musíte být schopen všechna čísla poskládat a propočítat správně, ať je hrozba smrti sebeblíže. I když se každou chvíli můžou trefit přímo do vás, takže budete rozprášen do prostoru, musíte být schopen všechny dovést domů. I když je zataženo a vy nevidíte hvězdy, které mohou pomoci. I když odejde rádio, skrz které vám posílají údaje o vaší poloze, za každou cenu musíte své kamarády dovézt domů. Na vás záleží, zda poletíte na cíl jednou, pětkrát, nebo desetkrát - musíte splnit povinnost.

Vypočítáte-li vše správně, možná se i vrátíte domů. Možná s řádně prošitou mašinou, ale vrátíte se. Třeba pak budete moct znovu zasednout u barové stoličky se svými kamarády, všemu se hlasitě smát, řádně se opít, zazpívat všechny oblíbené a známé české písničky, které si už i konzervativní Angličané a zejména Angličanky také oblíbili. Vše proto, abyste na tu hrůzu, na ten bezbřehý strach na chvíli nemuseli myslet. Třeba se vrátíte a budete moct pozvat tu hezkou blondýnku ze včerejška do kina, nebo na procházku do parku, a třeba s ní strávíte i pár hezkých chvil o samotě. I tak se dá na chvíli zapomenout. Nemyslet na další let. Další let, ze kterého se už nemusíte vrátit. Vždy se to ale znovu vrátí zpět jako bumerang. Povinnost. Zítra, možná za dva dny letíte znovu.

Ani desítky podobných řádků však nedokáží předat osobní prožitek. Být navigátorem mezi těmi ostatními byla pro každého z nich velikou ctí, výsadou a byli na to patřičně hrdi.

Historie ukázala, že naše letouny byly navigovány opravdovými mistry ve svém oboru. Patřil mezi ně i Karel Bečvář. Mezi ty další patřil např. poručík Gelner, který létal podle hvězd, byly-li ovšem vidět. On však byl profesorem astronomie a z Brna odešel do Kanady, kde se tímto živil. Tedy před tím, než nastoupil do řad Royal Air Force. 

O tom, jaké bylo být čerstvým navigátorem, nám mohou vyprávět vzpomínky F/Lt Josefa Doubka - navigátora 311. perutě: "Tento první noční let byl pro mě hrůzostrašný zážitek. Všechna tíha zodpovědnosti ležela na mně jako navigátorovi. Bylo to otázkou důvěry v práci jednoho člověka. Prováděl jsem výpočty a zaměřování na mapě, a přitom jsem si nebyl stoprocentně jist, zda jsem došel ke správným výsledkům. Nebylo se čeho chytit - žádné orientační body na zemi, které bych mohl porovnat s mapou a zjistit tak, jestli se nacházím opravdu tam, kde mám ve stanoveném čase být. Byla válka, vše se zatemňovalo, a tak nebylo vidět žádné světlo nejen nad Anglií, ale ani nad Evropou, o moři nemluvě. Všude byla naprostá tma. Podařilo se mi zaměřit hvězdy, což byla jediná věc, na kterou se člověk mohl spolehnout při kontrole správnosti svých výpočtů a zákresů na mapě. Nemohl jsem přece říci osádce, že nevím, kde jsme. Oni mně důvěřovali právě tak, jako jsem věřil já jim.... Čekalo se od nás, že se přiblížíme k letišti přesně ve shodě s mými výpočty - vše na tom záviselo. Řekl jsem pilotovi: 'Letiště před námi,' a modlil se, aby to byla pravda. Kapitán odpověděl 'dobrá' a zahájil radiokoresponcenci s letištní kontrolou - normální činnost před přistáním. Bože, jak jsem byl šťastný, když jsme bezpečně přistáli na našem letišti.... Rozhodl jsem se, že se opravdu do hloubky naučím astronavigaci, protože v té džungli nad zatemněnou Evropou budou hvězdy jedinou mojí oporou. Jméno a pozice každé hvězdy v souhvězdí se pro mě stávaly čím dál důležitější."

Úryvek z chystané knihy: "Jsme pod útokem" Karel  -Bimba- Bečvář, DFC, Švec, D.